George Müller (1805–1898) byl kazatel, misionář a zakladatel sítě sirotčinců v Anglii. Svůj životní příběh napsal s úmyslem povzbudit čtenáře ke spoléhání se na Boha. Sirotčince, které založil, poskytly péči, křesťanskou výchovu i vzdělání tisícům sirotků. Müller přitom nikdy nikoho nežádal o finanční pomoc. Naopak sám finančně podporoval misionáře po celém světě. Díky jeho podpoře mohlo být v Anglii i v zahraničí rozšířeno přes milion Nových zákonů. Ve chvílích největší nouze často obdržel neočekávanou potravinovou nebo finanční pomoc pro své sirotčince. To vše posilovalo jeho víru v Boha a upevňovalo v přesvědčení, že Bůh svá zaslíbení dodržuje.

Formát 12 × 17 cm, 224 stran, brožovaná.

Ukázka textu:

Raději suchý chléb než dluhy

Neděle, 12 červen 1831. Několikrát jsem prosil Pána o peníze. Měli jsme už jenom 3 šilinky. Ve vší tichosti jsme očekávali na Pána. Po skončení bohoslužby otevřel pan Y. znenadání peněženku, a dal nám peníze. Vyprávěl mi přitom, že on a jeho žena nemohli v noci usnout pomyšlením na to, že nám chybějí peníze. Nejvíc mne na tom dojala skutečnost, že, ač jsem po opakovaných modlitbách nic nedostal, přece jsem včera Pána poprosil, aby naznačil bratru Y., že potřebujeme peníze. Dostali jsme jednu libru, osm šilinků a deset a půl pence. Velmi jsme se zaradovali nad novým vysvobozením z materiálních nesnází, a z celého srdce jsme velebili Pána.

20. července nám poslali skopovou kýtu a bochník chleba - na stole už ležel právě poslední. Lidé si vyprávěli, že hladovíme. Leč i když nám někdy zbýval poslední penny a na stole ležel poslední kousek chleba, nikdy jsme nehladověli. Náš Pán je tak laskavý! Kdybych se musel rozhodovat znovu, nezvolil bych s Jeho pomocí žádný jiný způsob života.

19. listopad – nemáme dost peněz na zaplacení nájemného. Bůh nám však ve Své milosti poslal 14 šilinků a 6 pencí. Chtěl bych při této příležitosti připomenout, že nikdy neděláme dluhy, protože to pokládáme za nebiblické (1.Řím 13,8). Nemáme žádné nezaplacené účty u krejčího, obuvníka, pekaře, řezníka, či hokynáře. Kupujeme jen za peníze, které máme. S pomocí Boží jsme ochotni trpět raději nedostatkem, než dělat dluhy. Proto také vždy přesně víme, kolik máme, a kolik si můžeme dovolit vydat. Rád bych věřícího čtenáře povzbudil k tomu, aby se nad touto otázkou zamyslel na modlitbě.

Počátkem prosince jsem cestoval do Collumptonu, kde jsem už několikrát předtím posloužil stejně jako v sousední obci. Když jsem se pozdě večer vracel domů, spletl si náš vozka cestu. Jakmile jsme zjistili, že jedeme nesprávným směrem, viděli jsme, že se blížíme k nějakému domku. Okamžitě mi napadlo, že je v tom ruka Boží. Probudil jsem lidi v domku, a nabídl komusi z tamních mužů peníze s prosbou, aby nám ukázal správný směr. Cestou jsem s tím člověkem hovořil o Božích věcech. Brzy jsem se dověděl, že býval křesťanem, ale odešel do světa. Prosil jsem Boha, aby požehnal slovu, jež jsem mu poskytl. Po otištění prvního vydání tohoto deníku, asi tak 8let po této příhodě, vyznal vozka, který mne onoho večera vezl, že tehdy uslyšel poprvé v životě svědectví, a že uvěřil. Ztráta správného směru jízdy byla prý tehdy důsledkem jeho vnitřní rozháranosti. Vedl totiž až do té doby zpustlý život. Do oné obce prý tehdy vezl mne a moji manželku na příkaz svých rodičů. Tak skončil rok 1830, rok mého samostatného působení v Anglii.

7. března, kdy se mne opět zmocnila pochybovačnost, nám přinesla jedna křesťanka pět zlaťáků. 16. dubna nám už zbývaly pouhé tři šilinky. Avšak zrovna ve chvíli., kdy jsem poklekal k modlitbě, přišly dvě libry z Exeteru. Musím na tomto místě poukázat na námitku některých Božích dítek, které vyslovují obavy nad tím, že takovýto způsob života odvádí od Boha a Božích věcí, neboť, si člověk musí neustále klást otázky typu „Co budeme jíst? Čím se budeme odívat? Co budeme pít?“ Je tedy podle nich už z tohoto důvodu na místě požadavek pravidelného platu i pro kazatele Slova. Protože oba tyto způsoby života znám z vlastní zkušenosti, mohu prohlásit, že nám nyní starostí ubylo. Spoléhá-li člověk totiž jen a jen na Pána, ušetří si úzkostlivé počítání. V této své vnitřní svobodě si často říkávám, že moc našeho drahého Pána je nekonečná. Je velmi dobře obeznámen s naší situací. Nuže, právě tím je jakákoliv naše obava z budoucnosti tatam. Dílo Boží milosti v lidském srdci je udržováno při životě přesto, že někdy jen zkomírá. Není možné žít ve hříchu a současně stahovat s nebes vše, čeho je třeba k uspokojení světských potřeb. Takovéto vyslyšení modliteb se projevuje často hlubokým osvěžením a přímo nebeskou radostí.

Foto a další informace o životě G. Müllera

Líbí se Vám náš letáček? Doporučte ho svým přátelům na Facebooku!