Pád z kola
Ležím v trávě a po chvíli zjišťuji, že necítím své tělo. Hlavou mi bleskne – teď jsi ochrnul, pád z  kola ti poranil páter! Můj mozek pracuje na plné obrátky a závěr je ten, že už nemá smysl žít. Budu tady tiše ležet. Až mé zítra najdou, budu již mrtvý. Tento stav trval do chvíle, kdy ve mne zesílil hlas: „Je již načase, abys začal křičet o pomoc!“ Mé slabé volání by v této lokalitě sotva dávalo smysl, ale byl mi poslán někdo, kdo mě uslyšel… a zavolal záchranku. Byl jsem přepraven helikoptérou na kliniku. Já, který jsem mel vždy všechno pod kontrolou, najednou ležím v nemocnici ochrnutý od krku dolu a nemohu se ani hnout. Invalidní vozík Ráno, když jsem po terapeutickém koupání v  bazénu sedel v kolečkovém kresle – kde jsem čekával „celou věčnost“, než si pro mě někdo přišel – zíral jsem na bílou vydlaždičkovanou stenu a ptal se sám sebe, jak to se mnou všechno bude. Říká se, že co se z pohybu a cítění nevrátí do čtyř měsíců, už se nevrátí nikdy. Po uplynutí této doby jsem začal trošku hýbat pravou paží a nohama. Rukou jsem dokázal ovládat elektrický vozík a s pomocí tyčí, které jsem si dal pod paže, jsem byl schopen pomalu se pohybovat. A tak to zůstalo. Nic nemá smysl. Psychicky jsem byl na dne a mé myšlenky se toulaly jen v minulosti. Stále jsem plakal. Znovu ve mne sílila myšlenka, že nic nemá smysl. Rozhodl jsem se, že svoje trápení ukončím. Na elektrickém vozíku jsem se mohl pohybovat venku po areálu. Na vrátnici jsem ohlásil svůj odchod. Klinika byla na kopci, obehnaná lesem. Mel jsem již vyhlédnuté místo, kde se cesta příkře svažovala do houští. Říkal jsem si: tam mě zítra najdou umrzlého, venku je mínus dvacet. Ozval se však ve mne znovu ten hlas, který mne už jednou zachránil po pádu z kola: „Ne, to nemůžeš. Nemáš právo naložit svoje “bahno“ na své nejbližší!“ Vydal jsem se zpátky na pokoj a začal o všem znovu přemýšlet.

Noví přátelé
Přišel čas propuštění a zvykání si na nové prostředí. Jednou v  neděli mě z  domu vyzvedla moje kamarádka: „Znám super nové lidi, společnost, která se baví po výletu u kávy a koláčů na zahradě.“ Sedl jsem si vedle Dina, bývalého motorkáře a rockera. K  mému údivu mi nabídl, že mě vezme příští neděli na křesťanské shromáždení. Tam jsem viděl a slyšel to, co jsem doposud neznal. Doprovod k písním s kytarami a bicími, pozvání dát život Bohu, přijmout Ježíše jako svého zachránce… Přiznám se, že jsem vůbec nerozuměl tomu, o čem se tam mluvilo. Dát svůj život Bohu, no skvělé, o svém živote si ale chci rozhodovat sám – byla moje první myšlenka. Nešlo mi ale do hlavy, jak to, že mají takovou radost? A když jsem s nimi, že prožívám tak úžasný pokoj? V noci jsem nemohl usnout a hlavou se mi honily otázky, na které jsem nenacházel odpověď. Až nakonec z mých úst vyšla ta osudová veta: „Pane Ježíši, dávám ti svůj život.“

Zase konečně svobodný
Co k  tomu říci – naplnil mě hluboký vnitřní pokoj a cítil jsem takové bezpečí jako nikdy předtím. Ale moje staré myšlení se nevzdávalo. Neustále jsem skepticky konfrontoval křesťanské shromáždění, které jsem navštěvoval, s protiargumenty ke slovům v Bibli. Ale přátelé byli trpěliví a shovívaví a nenechali se vykolejit. Trvalo to ještě nějakou dobu, než jsem skutecně začal Ježíši důvěřovat. Dnes, s  odstupem času, mohu potvrdit, že se Bůh o mě poctivě stará. Opět se cítím svobodný, svobodný od závislostí na tomto světě, společenském postavení, moci, chamtivosti, strachu…

Vím, že jsem milované dítě svého Otce v  nebi. Ten jde ve své lásce k  nám lidem tak daleko, že poslal svého Syna, Ježíše Krista na naší zem, aby pro nás vybojoval odpuštění našich hříchu, a tím nám otevřel cestu k věcnému životu. Přijmeš Ježíše také ty za svého zachránce?

Horst Brettmann
(Z knížky – Krížem krážem - od Kornelia Novaka)

 

Líbí se Vám náš letáček? Doporučte ho svým přátelům na Facebooku!